Vybíráme z BLOGU

BRNO: květen 2018

Ve velké otázce se již zhruba měsíc zabýváme tématem „Jak vzniká život“. Úvodní vstup do otázky jsme s dětmi zahájili velmi pěknou diskusí na téma, co je vlastně život, co si pod tímto pojmem všechno představujeme, a také jaké jsou vůbec parametry pro posouzení toho, co je živé a co už ne. Bylo opravdu hezké pozorovat, jací už jsou děti zdatní řečníci a jak dokáží svými postřehy či názory aktivně, a přitom s ohledem na ostatní, utvářet velmi plodnou diskusi.
 
Po tomto úvodním vstupu jsme dále v tématu pokračovali poněkud ze široka, když jsme se s dětmi zabývali vůbec prvotními představami lidí o tom, jak vznikl svět a první život na Zemi. Seznámili jsme se s několika mýty dávných civilizací a jejich představách o vzniku světa a životě na něm, přičemž jsme si posléze i my sami zkusili jeden takový mýtus vymyslet. Následně jsme se pak zabývali dvěma (v našich končinách) nejčastějšími přístupy k chápání vzniku života, a to skrze vědecké vysvětlení na jedné straně a  náboženské chápání na straně druhé (kdy se vznik života na Zemi přisuzuje Bohu). S tímto tématem pak byly spojeny i naše dvě prvotní návštěvy, astrofyzička Antónia a jáhen katolické církve pan Honza. Obě dvě návštěvy byly pro děti velmi zajímavé, při té první měly šanci podívat se na vznik světa a života skrze atomy a při druhé jsme si pak povídali o stvoření světa tak, jak je popisováno v Bibli. Bylo velmi krásné, když jsme si pak oba tyto pohledy dali do vzájemných souvislostí a mnozí z nás byli až zaskočení tím, že ačkoliv každý hovoří trochu odlišným jazykem, tak když se jde přímo k jádru věci, tak nejen že se tyto dva pohledy vzájemně nevylučují, nýbrž se dokonce v mnohých ohledech až zcela fascinujícně shodují a doplňují!
 
Dalším takovým naším tématem, které jsme do otázky „Jak vzniká život“ zařadili, bylo téma evoluce, a to hlavně evoluce člověka. S dětmi jsme navštívili brněnský Antrophos, kde se nás ujal sympatický pan průvodce, který nás se zápalem zasvěcoval do jednotlivých vývojových etap člověka. Děti kromě získání odpovědí na své všetečné otázky měly také možnost vidět kosterní pozůstatky lidí, jejich výtvory, obrovitánského mamuta či si mohly v ruce podržet skutečný pravěký pěstní klín.
 
Následně jsme pak v hodinách s vývojem člověka ještě pracovali v tom smyslu, že děti měly za úkol zpracovat některou z vývojových etap člověka a následně to odprezentovat ostatním. Mohly k tomu využít znalosti získané právě na oné výstavě nebo pak měly k dispozici různé zdroje (knihy, internet). Po každé diskusi následoval prostor pro komentáře ostatních – děti se navzájem oceňovaly, co se které skupince dle nich opravdu podařilo, a naopak i dávaly doporučení, co by podle nich do příště skupinka mohla vylepšit, na čem zapracovat. Bylo pěkné, jak k tomu děti přistupovaly zodpovědně, citlivě a konstruktivně.
 
Po této (stále ještě historické) části velké otázky jsme se nyní vnořili do tématu současnosti, a to vzniku nového života. Nejprve jsme jednou z myšlenkových cest prozkoumávali, co už všechno děti o zrození dítěte vědí a v kruhové diskusi jsme dávali naše poznatky dohromady. Dále jsme pak shlédli některé dokumenty, prostřednictví nichž jsme si naše dosavadní poznatky snažili více rozšířit, přičemž dětem samozřejmě vyvstávaly na mysl další otázky, na které společně postupně budeme hledat odpovědi. Je hezké vidět, jak toto konkrétní téma je pro děti velmi fascinující a jak v nich nové poznatky probouzejí zvědavost přijít věcem opravdu na kloub a dozvědět se o vzniku nového človíčka ještě více. Zároveň toto téma poskytuje mnoho etických rovin (nechtěná těhotenství, jak je to s otcovstvím, nemožnost početí atd.), z nichž některé děti samy při diskusích otvírají, pozorně naslouchají jeden druhému a následně si skládají mozaiku svého pohledu na tato témata. Některými dalšími se budeme v následujícím týdnu ještě i zabývat.
 
Kromě velké otázky také přidám ještě pár informací z hodin českého jazyka. Naše skupinka starších se nám v tomto pololetí rozrostla na patnáct členů, což při třech ročnících v rámci jedné skupiny v jednom člověku už bylo velmi nekomfortní zvládat učit, takže se k nám do hodin přidala jako dospělácká podpora Silva. Momentálně se všemi dětmi pracujeme na podstatných jménech (samozřejmě dle úrovně jejich znalostí). Je to asi jeden z nejlepších způsobů, jak s malotřídkou, kde se děti potkávají napříč ročníky, pracovat. Jednak můžeme všichni dělat jednu aktivitu, která je jen s drobnou obměnou vždy přizpůsobena konkrétní třídě, a jednak tam funguje přesně to, co je velkou výhodou smíšených kolektivů. Tím mám na mysli odkoukávání a učení se přirozenou cestou od svých starších spolužáků (kdy pro třeťáka v dalším roce už nebude žádné překvapení, že jsou ještě další kategorie, které lze u podstatných jmen určovat a zároveň se už teď sám z vlastní iniciativy snaží čas od času odhadnout a přijít na kloub „těm vzorům“, stejně tak jako třeba některý druhák od třeťáka odkouká rod a číslo podstatných jmen a najednou už to určuje celá třída 😊) nebo naopak možnost zopakovat si a upevnit již dříve probrané učivo se spolužáky mladšími. Ve čtvrtečních hodinách se nám v tomto pololetí pak již docela dobře usídlil pravidelný sloh, který v různých typech zadání a různými aktivitami s dětmi procvičujeme. V plánu mám také po delší době začlenit opět čtenářskou dílnu, kde bude znovu potřeba vaši drobné spolupráce (dám včas skrze email vědět 😉 .
 
Ode mě prozatím vše, krásné dny,
Markéta.
 

ÚVALY: Jak jsme se dohodli

Zeptali jsme se dětí:

Jak se chcete v Heuréce cítit?

Ve skupinkách sepsaly všechny myšlenky, které je k této otázce napadly. Při společném sdílení vznikl plakát plný pocitů. Objevily se pocity jako KLIDNĚ, BEZPEČNĚ, SVOBODNĚ, TVOŘIVĚ, KAMARÁDSKY, VESELE atd. Poté se děti vrátily do skupinek, aby promyslely a zapsaly odpověď na otázku:

Jak nám ostatní mohou pomoci se takto cítit?

Dalším krokem bylo zapsání všech nápadů na plakát. Tím skončil první blok týkající se školních dohod.

Než jsme se znovu sešli, vytvořili jsem my dospělí návrh dohod tím, že jsme věty jako „Když budou na mě hodný. Budou si mě všímat.“ přeformulovali na „Jsme na sebe milí a ohleduplní.“ Přidali jsme ještě několik návrhů, které vzešly ze stejného procesu ustanovení společných dohod mezi učiteli v Heuréce, a tak vznikl seznam třinácti možných dohod.

V dalším bloku pracovaly starší a mladší děti odděleně.

Cílem této části bylo

a) ujasnit si, co která dohoda znamená, tedy, jak by to vypadalo, kdybychom se tou dohodou řídili.

b) vybrat nejdůležitější dohody.

V této fázi každé dítě dostalo 3 hlasovací proužky a mohlo je umístit na jednu, dvě či tři dohody, které považuje za nejdůležitější pro to, aby se ve škole cítilo tak, jak si přeje. (Před tímto krokem jsme si se staršími dětmi ujasnili, k čemu slouží hlasování a jaký je význam voleb v demokratické společnosti. Mladší děti pod vedením Lucky opatřily všechny dohody symboly tak, aby se v nich lépe vyznaly a věděly, pro co hlasují.)

Z původních třinácti možných dohod vybraly děti v horním i dolním patře ty, které považovaly za nejpodstatnější.

Na pátečním sněmu došlo ke sloučení obou návrhů. To nebylo těžké, protože čtyři dohody, které vybraly menší děti byly mezi těmi šesti, které vybraly starší děti. Tak vznikla deska dohod, která obsahuje 6 základních dohod Heuréky. Všichni jsem ji podepsali, a tím stvrdili svou dobrou vůli a odhodlání se těmito dohodami řídit. 

Tím proces vytváření bezpečného, přátelského, respektujícího, podpůrného a, v neposlední řadě, uspořádaného prostředí v Heuréce zdaleka nekončí. Naopak. Toto je pouze první krok k tomu, abychom se učili žít s druhými v harmonii, chovat se vlídně, projevovat si porozumění a dobrou vůli a vytvářet prostředí, kde se všem daří se učit.

Milí rodiče, až si pročtete přiložené dohody a rozluštíte podpis svého dítka, věnujte, prosím, chvilku zamyšlení následujícím otázkám:

Mohou se rodina a škola navzájem podpořit a posílit ve vytváření prostředí, které co nejvíce prospívá dětem i dospělým?

Mohou děti od nás čerpat vědomě či nevědomě příklady vlídného, respektujícího, ohleduplného a empatického chování k ostatním, ale i k sobě samým?

Můžeme si s dětmi povídat o tom, kdy a jak pečujeme o druhé, o sebe a prostor kolem nás?

Jsme sami důkazem toho, že člověk se učí celý život a že je to tak dobře?

Jsme připraveni dětem poskytovat zpětnou vazbu jako:

Tak tomuhle se říká ohleduplnost!

Teď jsi se zachovala přátelsky.

Děkuji za pomoc.

Teď jsi se tak dlouho snažil, až sis sám vyměnil řetěz u kola. Máš určitě radost!

Jsem rád, žes mi řekla, abych ti pomohl.

Ten stůl by potřeboval poklidit.

atd.

Bylo by prospěšné, kdyby ve škole i doma tu a tam dospělí a děti společně rozebírali otázky podobné těm níže uvedeným?

Co to znamená být ohleduplný?

Proč je v pořádku překonat ostych a říct si o pomoc?

Dělají i dospělí spoustu chyb a poučí se z nich někdy?

Je člověku lépe, když druhému pomůže, nebo když se na chvíli cítí nadřazený?

atd. atd.

Tento příspěvek končí otázkami. Proč?